„Ahoj Elenko,
úvodem, tak jako vždy, velký srdečný podrav z Mírovského hradu. Přestože mě zasypáváš dopisy týden co týden, nezbývá mi, než se ti zase omluvit, že mi trvá takovou dobu napsat pár řádků. Kluci si mě dobíraj, že nepíšu dopisy, ale kroniky. Ne proto, že bych to psal hodně a často, ale proto, že je píši na pokračování (jako těď tobě). Je mi to fakt moc líto. Ale co mám dělat? Jak mám psát, když nejsem schopen složit slova do normálních vět? Když zhasnou večer světla, myslím na to, co ti napíši, skládám slova za sebe, nad každým se zamyslím zvlášt, v mysli jej pohladím a postavím za slovo předchozí. Ráno se probudím a nic nedává smysl. Mám rozepsané dopisy od února! Kdybych se kvůli tomu necítil tak trapně, možná bych se i zasmál. Na svou obranu můžu uvést jen to, že jsem si slíbil, že do vánoc (letošních) odepíši všem. To víš, jsem jen línej parchant, co má problém se psaním.
Ve skutečnosti spíš není co psát. Tady se toho moc neděje. Každý den je stejný. Když večer ulehám ke spaní, pokaždé si řeknu: „Dnešní den jsem přece přežil včera!“ Jak mám být lepší dnes, než jsem byl včera? Co je dnes a co je včera? Zní mi to uplně stejně. Nebýt malých změn jako je jídlo nebo počasí, opravdu nepoznám rozdíl. Vážně není co psát a zatěžovat tě osazentvem tohoto prokletého stavení tě nechci. Nevěřila bys jaká zvířata tady žijou! A v porovnání se mnou mají směšné tresty. Nevěřím, že jim to vězení nějak pomůže. Teď brečí, až je pustěj, tak zapomenou, ztratí respekt z vězení, vrátí se do starých kolejí a zase sem zpět. Byl bych rád, kdybych se v některých případech mýlil. Ale kdo ví…
V poslední době jsem se nad sebou trošlu zamyslel, nad životem, který jsem vedl, vedu a zřejmě vést budu. Upřímně, žádná sláva. Cítm, jak vnitřně umírám, děsím se času. Občas mám pocit, že někdo do mého života ho přisypává. Asi podle toho jakou má náladu – přidává čas a tvoří můj osud. Ráno se probudím, zahlédnu odlesk nového dne, který smrdí jako den předešlý, se zármutkemm zjistím, že existuje něco jako den další, a taky to, že se ho musím dočkat. Opravdu musím? Cítím se jako opuštěný opeřenec, kterému jeho hejno ulétlo do teplých krajin. Sice zůstal v zemi, kterou dobře znal, ale co znamená znát a vědět, když už nemáš pro co žít a tu zem už nepoznáváš? Věkem se pomalu blížím k důchodu, cítím se tak na pětadvacet, ale mentálně jsem asi pořád na úrovni dítěte. Zřejmě jsem zcela zbytečná věc na tomto světě. Denně hraji pinec, cvičím, konečně už taky čtu. Knihovna sice za moc nestojí, ale já čtu kromě scifi všechno. Kdysi mi čtení dalo hodně, dnes už nic. Nedokážu se už na čtení soustředit. Nepřemýšlím nad tím tak jako kdysi a hlavně se mi zhoršila paměť. Dočtu knihu a nevím, kdo ji napsal. Avšak knihy, co jsem četl dřív, mě stále hladí po srdci. Připadám si přebytečný, jistou útěchu mám v Dantem. Čtu ho jako Bibli. Namátkově ho otevřu, přečtu si pár stránek, zavřu a přemýšlím. Jednou jsem v pekle, pak zas v ráji… nebo v očistci?
Konečně jsem se dokopal k tomu, abych něco začal dělat. Máš pravdu, je nejvyšší čas. Poslední tři měsíce jsem jen odležel. Čím víc času jsem měl, tím víc jsem byl línej, rezignovanej. V hlavě mi to všechno šlo, všechna kolečka klapala, ale fyzicky k.o.. Jakoby mi někdo očaroval tělo, prostě něchtělo na povel vstát. Začalo mě unavovat už i spaní. Do práce mě zatím nevzali a podle všeho mě letos už ani nevemou. Znamená to, že tento rok ukončím tak, jak jsem ho začal – v poloze ležmo, bez jakýchkoliv vyhlídek do budoucna. Bůh na mě určitě zapomněl. Takže peklo. Prozatím mám za sebou 38 měsíců a před sebou 8 let! A vypadá to, že mi ještě 7 přidají. Pořád mi v hlavě zní vězeňský blues – „Ten příběh nekončí“, až mě jednou pustí, tak to změním na – „Tak to pochop, už je konec!“ Babička říkávala, že život je jako otevření a zavření dveří, že tak rychle to celé uběhne. Nevím a nejsem si jist, ve které části života se nacházím já. Mezi dveřmi a futry je metr nebo centimetr? A nebylo by lepší, kdyby konečně úplně doklaply?
Vlásky mi pořád rostou. No, je to děs. Chvíli mi to mám jako lev, pak zas jako kdyby mě zasáhl blesk a ještě k tomu se mi stává, že mám hlavu jako medůza. Ale stříhat se nebudu. Už to bude chvíli, co jsem se rozhodl si je nestříhat, stějně jako ten nápad se neholit a neumývat, jakoby to ulehčilo mou situaci nebo v nějakém směru mi to pomohlo! Zbožnuji, když si umyji hlavu, tu hebkost a vůni šamponu. Holení, vlastně neholení, jsem nezvlád. To bylo příliš, už se to nedalo vydržet. Svěděla mě celá držka. A koupat se už taky koupu. Když jsme u vlasů, můžeš mi poslat novou čelenku? Raději dvě nebo tři. A kdyby byla i hrubší, tak cenťák.
Za chvíli vypnou světlo, tak ať to stihnu nějak ukončit a poslat. Ať to netrvá ještě další měsíc. Mimochodem, všimla sis, že všechny dopisy píšu černou propiskou? Tak a teď se podrž! Všechny dopisy totiž píši jednou propiskou, jednou tuhou. A to od ledna 2010! Znamená to, že je propiska tak kvalitní nebo opravdu tak málo píši? Každopádně děkuji ti moc za tvé pravidelní dopisy. Žiješ nádherný život a já ho prostřednictvím tebe žiju taky. Díky tobě aspoň na chvíli vypadnu z reality do říše fantazie. Hranice splynutí mé fantazie a tvé reality je směšná a v jistém bodě se mi zdá dokonce mrtvá a nesmyslná.
Tak se zatím měj, dávej na sebe pozor. Líbám tě a posílám pozdrav z pevnosti osamělosti.
L.“